Rozednilo se a svěží slunce zlatě pableskovalo po mírně zvlněném moři. Míli od břehu čeřila vodu rybářská loď a vzduchem se nesl křik svolávající hejno k snídani. Nakonec se tisíc racků slétlo a všichni se začali rvát o kusy potravy, přičemž nevynechali jediný úskok, jak napálit druhého. Začal další perný den. Rackové, jak jistě víte, nikdy nelétají trhaně a nikdy neztrácejí rychlost. Ztratit rychlost ve vzduchu, to je pro ně veliká hanba a ostuda. Ale Jonathan Livingston Racek se nestyděl. Raději znovu rozepjal křídla v té nezvykle ostré křivce – a znovu ztrácel rychlost a propadal se jako kámen. Nebyl to zkrátka obyčejný pták. Většina racků se ani nesnaží naučit víc, než základní prvky létání – stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout něco k jídlu a frr zpátky. Většině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Našemu Rackovi však šlo především o létání a ne o jídlo. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal. Přitom si uvědomil, že mu jeho způsob uvažovaní nepřináší mezi ostatními ptáky žádnou zvláštní popularitu. Vždyť i táta s mámou kroutili hlavami, že jejich Jonathan nedělá od rána do večera nic jiného, než pořád dokola zkouší nízký klouzavý let. A měl co objevovat! „Proč to, Jonathane, děláš?“ vyčítala mu maminka. „Nemůžeš být jako všichni ostatní? Copak je to tak těžké ponechat přízemní létání pelikánům nebo albatrosům?“ Jonathan odpovídal: „Mámo, mě zajímá jen jediné. Chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. Chci to prostě vědět.“ Na doporučení rodičů se Jonathan snažil být jako ostatní, snažil se doopravdy, jenže mu to vůbec nešlo… za chvíli už Jonathan zase létal sám, učil se být šťastný. Začal rychlostí a za týden toho o ní věděl víc než nejrychlejší z racků… létal potmě, i když racek nikdy potmě nelétá. Vytrvale trénoval, zjistil, že při vysoké rychlosti na hladké zatočení stačí nepatrný pohyb jednoho péra. Předtím si na vlastní kůži vyzkoušel, že stačí pohnout ještě jedním a okamžitě začne rotovat jako střela z pušky…tak se Jonathan stal prvním leteckým akrobatem mezi racky.

Když se Jonathan Racek vrátil ke svému hejnu, chtěl předat svoji zkušenost a radost, myslil na změnu, na to, že místo ucouraného pendlování racků mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít jejich život konečně smysl. Jako rackové se vyhrabeme z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalostí. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat. Namísto přijetí byl Jonathan Racek z hejna vyloučen… za neodpovědnost a bezohlednost, za nerespektování tradice všech racků. Jonathan Racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty za vzdálené útesy. Netrápila ho samota, ale spíše to, že ostatní rackové odmítli slávu létání, která se jim nabízela – odmítli prostě otevřít oči a vidět. Denně se naučil něco nového, zjistil, že při bleskovém střemhlavém letu dokáže ulovit vzácnou a chutnou rybu, nebyl už odkázán na rybářské lodě, ani okoralý chleba, aby si opatřil nutnou potravu. Naučil se spát ve vzduchu, udržovat směr ve vanoucím větru… díky vnitřní sebekontrole dokázal létat v husté mořské mlze nebo se vznést až do oslňujícího jasna nad ní… to všechno ve chvíli, kdy ostatní rackové nečinně přešlapovali na břehu a tupě zírali do mlhy a deště. Jonathan si začal uvědomovat, že je Racek, který se neleká žádných omezení. Lákalo ho přísloví: nejdál vidí racek, který vzlétne nejvýš.
Časem Jonathan Racek získal svého příznivce, pomalu kroužil nad vzdálenými útesy a sledoval, jak si vede jeho žák. Fletcherovi šlo létání skoro jako po másle. Byl silný a přitom lehký a rychlý, ale nejdůležitější bylo, že se hnal do učení jako divý. Někdy se mu však také nedařilo, to když se například pokusil o šestnástinásobný vertikální výkrut a figuru nedokončil… neúspěch ho přiváděl k zuřivosti, sotva popadal dech, křičel: „Maříš se mnou čas, Jonathane, jsem neschopný pitomec, zkouším to pořád dokola, a pořád nic!“. Jonathan se na něj podíval a přikývl. „Dokud budeš mít tak tvrdá křídla, tak to nikdy nezvládneš, to je jasné. Hned na začátku jsi ztratil čtyřicet mil rychlosti! Musíš křídla ovládat úplně lehce! Pevně, ale lehce, rozumíš?“. Snesl se k mladšímu rackovi. „Pojď, zkusíme to společně. Pozor na vzepjetí. Chce to hladký, plynulý začátek.“

Uplynuly tři měsíce a Jonathan už měl šest dalších žáků, kteří hořeli zvědavostí, co je to za novinku to létání pro radost z letu. Pro všechny ale bylo snazší prakticky nacvičovat létání, s pochopením skrytých příčin už to bylo horší. Praxe v létání se rackům líbila, protože to bylo něco rušného a vzrušujícího. Ani jeden z racků – ani Fletcher – nedokázal pochopit, že let myšlenek může být stejně reálný jako pohyb větru a peří. Jonathan rackům říkal: „Zlomte řetěz svého myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla… všechno, co vás omezuje, musíte hodit stranou“, ať se snažil, jak chtěl, znělo jim to jen jako hezká pohádka. Jonathan mluvil o prostých věcech – o tom, že racek se má naučit létat, že podstatou osobnosti je svoboda, že všechno co tu svobodu omezuje, musí být odstraněno, připomínal možnost volby.

Díky ochotě k učení se na vyšší úrovni, překročil Fletcher za nějakou dobu mez svého vědomí, našel svého vnitřního učitele a začal mu rozumět. „Už mě nepotřebuješ“ sdělil Jonathan Fletcherovi a ještě doplnil: „Nedopusť, aby o mě šířili nějaké pitomosti, anebo aby ze mě dělali Boha, slyšíš, Fletchere! Jsem racek! Mám rád létání, a to je všechno.“

Když začal Fletcher sám pracovat se skupinou nových žáků, zapálených pro první lekci létání, tak od něj zaznělo: „Hned na začátku si musíte uvědomit, že racek je ničím neomezená myšlenka svobody…“ Mladí rackové po něm nechápavě pokukovali. Fletcher si povzdechl a začal znovu: „Začněme tedy vodorovným letem…“ Fletcher se sice nutil před svými žáky do přísnosti, ale najednou je uviděl novýma očima, takové jací byli, a ačkoli to trvalo jen okamžik, měl je za to rád, moc rád. Říkáš, že meze neexistují, Jonathane, pomyslel si a usmál se. Začal svůj vlastní zápas s učením.

Zdroj: Richard David Bach, Jonathan Livingston Racek, Argo